Můj příběh je asi 20 let starý, ale ráda na něj vzpomínám. V práci mě kolega velmi urazil a okamžitě jsem dala výpověď. Druhý den přišel a přinesl mi krásnou obrovskou kytici a omluvil se mi. Kytku jsem nechtěla, nakonec v zájmu udobření jsem si ji vzala. Okamžitě jsem byla rozhodnutá, že venku ji hodím do koše, byla jsem tak naštvaná, že jsem ji nechtěla mít doma. Když jsem se blížila k autobusovému nádraží,bylo mně té kytky líto a řekla jsem si, že ji někomu věnuji a rozhlížela jsem se komu. A pak jsem ji uviděla, paní, která mi připomněla moji stařenku. Měla v sobě tu nádhernou oduševnělost a pokoru, jakou dříve mívali lidé, kteří byli smířeni s lidmi a Bohem. Přesně tu co měla Jarmila Kurandová z filmu Babička. Paní měla velkou radost a protože jsme jely stejným autobusem, tak mi vyprávěla rodinný příběh: dva bratři se ucházeli o jednu dívku, ta nevěděla kterého si vybrat. Nejdříve se rozhodla pro staršího z bratrů, pak si to rozmyslela a vybrala si mladšího. Ten první se nechal z nešťastné lásky naverbovat na vojnu. Když jej ona potkala ve vojenském, uvědomila si, že přece jen má ráda staršího z bratrů a rozešla se s tím mladším bratrem. Ten se ze zhrzené lásky schoval na půdě a když šel bratr za milou, tak jej střelil z pušky. Myslel, že bratr je mrtvý, tak utekl do Skalice na Slovensko, tehdy ještě do Uher. Domů se už nikdy nevrátil. A tam napsal krásnou písničku o nešťastné lásce V Zarazicách krajní dům. Bratr se uzdravil a milou si vzal. Paní, kterou jsem obdarovala kytkou byla jejich vnučka. Vždy, když jedu přes Zarazice nebo slyším písničku, vzpomenu si na milou paní. Písničku si pusťte na youtube, je opravdu hezká. A dům už není krajní, ale druhý v řadě. Jana

Anonymní, 30. 7. 2017